Vídeňská úmluva o mezinárodní koupi zboží
Prodáváte zboží na Slovensko a ve smlouvě máte výslovně upraveno, že smlouva se řídí českým právem. Objednali jste dodávku z Německa a v objednávce máte odkaz na český právní řád a své obchodní podmínky. Jaká norma na tyto obchody dopadá. Kde hledat odpovědi na otázky ohledně reklamací, dopravy apod.? V českém občanském zákoníku, nebo poradí zákon o mezinárodním právu soukromém? Ne! Veškeré právní vztahy takto založené se budou řídit Vídeňskou úmluvou o mezinárodní koupi zboží z roku 1980. Ledaže byste její účinky výslovně vyloučili.
Vídeňskou úmluvu (budeme nadále používat tento výraz, přestože existují i jiné vídeňské úmluvy) je normou OSN a měla za úkol sjednotit mezinárodní obchod. V době kdy globalizace snad ani nezačala, se jednalo o sympatický pokus o vnesení jistoty do mezinárodních obchodů do té doby zmítaných velice specifickými lokálními úpravami. Aby byla zajištěna efektivita takového opatření, byla jí vetknuta do vínku velice silná exklusivita – smlouva se aplikuje na všechny vztahy s mezinárodním prvkem vyjma případů, kdy je výslovně vyloučena. Dokonce i v případech, že zvolíte jako rozhodné právo, právo státu, jenž úmluvu ratifikoval, pak se stále uplatní Vídeňská úmluva. V dnešní době, kdy jsou již zásadní paradigmata soukromoprávních vztahů a zejména prodeje a nákupu zboží unifikována, postrádá úmluva svůj význam. Avšak v pozadí národních právních řádů působí jako skrytá síla dál.
Je více než jisté, že velká část mezinárodních obchodů je realizována v režimu Vídeňské úmluvy, aniž by o tom strany obchodu věděly. Základní pravidlo tak zní: „v případě sjednávání mezinárodního obchodu popř. stanovování obchodních podmínek vylučte působnost Vídeňské úmluvy“. Pokud se však na problém podíváme blíže, neodoláme nutkání zeptat se „proč?“. Kupodivu důvodů není mnoho. Asi nejzásadnějším argumentem je, že obsah Vídeňské úmluvy neznáme. K veškerým českým novelizacím a judikatuře, které musí český obchodník respektive jeho právník ovládat, je obtížné osvojit si ještě komplexní mezinárodní smlouvu s kořeny v mezinárodním zvykovém právu a obchodních zvyklostech mezinárodní směny. Na druhou stranu Vídeňská úmluva je na svou dobu poměrně moderní norma, jež ponechává velkou volnost vůli stran a upravuje opravdu jen nejnutnější oblasti koupi zboží. Není těžké osvojit si tyto principy, zejména pokud seznáme, že většina z nich je inkorporována do českého právního řádu.
Obecná poučka tedy zní: „Vídeňskou úmluvu není vhodné (a ani možné) ignorovat.“ Pokud máte obchodního a právního ducha, pak ji můžete lehce využít ve svůj prospěch. Pokud například druhá strana trvá na použití finského právního řádu, můžete ji klidně nechat toto uvést do smluvních ujednání. Pokud zároveň smlouva neobsahuje vyloučení aplikace Vídeňské úmluvy, nebudete muset studovat finský občanský zákoník, ale postačí Vám česká sbírka zákonů, kde je text úmluvy v češtině obsažen. Stejně tak může odkaz na Vídeňskou úmluvu posloužit jako kompromisní řešení, pokud žádná ze stran nehodlá akceptovat volbu práva druhé strany. Proti mezinárodní smlouvě nemůže nikdo nic namítat a zajistí se tak rovný přístup k právní ochraně pro obě strany.
Tento článek nemá za cíl analyzovat do hloubky rozdíly mezi národní a mezinárodní úpravou koupě zboží a ani nemůže dát universální odpověď, která úprava je lepší nebo výhodnější pro ten který případ. Ostatně to nelze obecně ani usoudit s ohledem na obecnost soukromoprávních norem. Na co je třeba poukázat, je fakt, že velká část mezinárodních obchodních vztahů se řídí normou, o jejíž existenci nemá většina účastníků ani potuchy. Zamyslete se proto, vždy když sjednáváte obchod se zahraničím a nechte vaše právní oddělení posoudit, zda váš obchod je regulován tou normou, kterou zamýšlíte.
