Exekuce – bič na dlužníka, anebo trojský kůň v peněžence věřitele?
Cílem tohoto příspěvku je, byť to z jeho nadpisu na první pohled nemusí zcela jasně vyplývat, poskytnout odpověď na jednoduchou otázku, a to kdo hradí náklady provedení exekuce. Každý věřitel, který svoji soudem přiznanou pohledávku prostřednictvím soudního exekutora už někdy vymáhal, se nad ní zcela jistě alespoň jednou zamyslel. Patrně se shodneme, že logickou odpovědí by mělo být „přece dlužník!“, nicméně jak už to tak bývá, tak úplně jednoduché to zase není…
Při prvním pohledu do exekučního řádu (zákon č. 120/2001 Sb.), který výkon rozhodnutí soudními exekutory upravuje, sice skutečně v § 87 odst. 3 čteme větu, že „náklady exekuce hradí exekutorovi povinný“ (tj. dlužník), ale hned o několik paragrafů níže (§ 89) už zákon hovoří trochu jinými slovy, když říká, že „v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný“ (tedy věřitel). Po přečtení této věty pak vyvstává pro věřitele hned celá řada otázek, z nichž patrně tou nejpalčivější je ta, jaký má smysl exekuci vést, jestliže nemám jistotu, že mi exekutor peníze skutečně vymůže a navíc mi ještě hrozí, že v případě nemajetného dlužníka budu muset paradoxně exekutorovi zaplatit za to, že mi vlastně nic nevymohl?
Jelikož je navíc zcela evidentní, že procento nemajetných dlužníků z celkového počtu dlužníků, vůči kterým jsou exekuce globálně vedeny, rozhodně není zanedbatelné (pokud je dlužník bonitní a disponuje alespoň elementární mírou zdravého rozumu, tak při existenci pravomocného rozsudku dobrovolně splní to, co má, aby eliminoval vznik dalších a nemalých dodatečných nákladů, které s sebou provedení exekuce přináší), nemá zkoumaný problém rozhodně povahu akademicko-teoretické debaty, protože případů, kdy exekutor náhradu nákladů exekuce po oprávněném skutečně požadoval, již byla v minulosti celá řada.
Ačkoliv po přečtením výše uvedeného vrásek ve tváři věřitelů spíše přibylo, tak druhá část tohoto příspěvku by již pro ně měla vyznět podstatně pozitivněji. Otázkou náhrady nákladů exekuce se totiž v minulosti již několikrát zabýval Ústavní soud, který ve vztahu k výkladu § 89 exekučního řádu zformuloval obecnou zásadu (viz např. nález ze dne 10. března 2009, sp. zn. III. ÚS 455/08), dle níž „jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému; procesní zavinění oprávněného nelze ale bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu – návrhu na nařízení exekuce… Je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou.“
Pokud bychom tedy měli na závěr vyslovit nějaké resumé, tak obecně platí pravidlo, že samotné podání návrhu na nařízení exekuce nelze přičítat k tíži věřitele za situace, kdy ten v době jeho podání nemohl předpokládat, že bude předmětná exekuce bezvýsledná. V takovém případě tedy nelze vinu za zastavení exekuce pro nemajetnost povinného „svalit“ na bedra věřitele a žádat po něm úhradu jejich nákladů. Toto pravidlo by tedy měl mít každý věřitel na paměti a v případě jeho porušení by se měl proti postupu exekutora bránit.
Mgr. Marek Kučera
