Dokaž, že nemusíš dokazovat
Dne 8. 10. 2015 padlo jedno zajímavé rozhodnutí Ústavního soudu. Pozoruhodný je samotný předmět sporu, kdy si na diskriminaci na pracovišti z důvodu pohlaví stěžuje muž. To samo o sobě není úplně obvyklé. Z právního hlediska je samozřejmě důležitější důvod, proč soud svým nálezem (III.ÚS 880/15) dal stěžovateli za pravdu a zrušil rozhodnutí předchozích instancí a to způsob, jakým se přesouvá důkazní břemeno v diskriminačních sporech. O co šlo?
Stěžovatel byl vychovatelem v dětském domově, jakožto takřka jediný muž na pracovišti. Po jisté době byl propuštěn s odůvodněním, že nesplňuje odborné předpoklady pro výkon práce ((§ 52 písm. f) zákoníku práce)). Tuto výpověď stěžovatel soudně napadl a poukázal na její diskriminační charakter, neboť zaměstnavatel měl možnost propustit i některou ze zaměstnankyň a na něho padla volba, jelikož byl údajně vedení ústavu nepohodlný (své stanovisko dokládal i zprávou ombudsmana).
Zaměstnavatel naopak tvrdil, že jediným důvodem výpovědi byla stěžovatelova kvalifikace a dokládal absenci diskriminace zjištěními inspekce úřadu práce. Stěžovatelovu argumentaci nepřijal jak soud v prvním stupni, tak soud odvolací a ani dovolání nebylo úspěšné. Až ústavní stížnost byla v jisté míře úspěšná.
Velmi důležitým prvkem diskriminačních sporů je totiž přenesení důkazního břemene na žalovaného (§ 133a občanského soudního řádu). Zaměstnavatel tedy musí prokázat, že zaměstnanec diskriminován nebyl.
V tomto případě však Ústavní soud zejména zdůraznil, že k přesunu důkazního břemene nedochází automaticky, tj. nestačí jen domněnka žalobce, že důvodem napadeného jednání byla diskriminace. Dle citovaného ustanovení o.s.ř. je třeba uvést skutečnosti, z kterých lze diskriminaci dovodit. Žalobce tak vlastně musí prvotně dokázat, že on dokazovat nemusí.
Soudy však v tomto případě postupovaly velice formalisticky, tedy v podstatě pouze vyšly ze zpráv kontrolních orgánů, že k diskriminaci nedošlo a na základě toho rozhodly ve prospěch žalované instituce. Ústavní soud na to reagoval tak, že nejdříve je třeba zhodnotit právě přesun důkazního břemene (tedy, zda skutečnosti nasvědčovaly diskriminaci) a poté hodnotit předložené důkazy z tohoto pohledu (tedy, zda strana, na níž důkazní břemeno leží, toto unesla).
Závěrem nutno dodat, že ani toto dílčí vítězství nemusí vést k uznání výpovědi neplatnou. Nižší instance teď musí přezkoumat znovu rozhodné skutečnosti a na jejich základě mohou opět shledat, že výpověď nebyla diskriminační. K nálezu také jeden ze soudců vydal nesouhlasné stanovisko, takže problematika není zdaleka zcela vyjasněna. V každém případě, je třeba mít i toto právní stanovisko na paměti, pokud se vás mohou diskriminační spory týkat, abyste měli jasno, kdo a co musí dokazovat.
Mgr. Jan Plavec
Plavec & Partners, advokátní kancelář s.r.o.
