Blog

Všichni pravděpodobně doufáme, že se to nikdy nestane, ale představme si situaci, kdy budeme trestně stíháni pro skutek, který jsme nespáchali. Po zvážení dané situace se rozhodneme, že potřebujeme pomoc profesionála, tedy advokáta. Advokát po složité právní bitvě ať již s policií, státním zastupitelstvím či soudy dosáhne toho, že řízení je buď zastaveno, skončí zproštěním obviněného či je skutek nakonec kvalifikován „pouze“ jako přestupek. V takém případě je sice na místě úleva z toho, že nám nehrozí trestněprávní postih, na druhou stranu každé trestní stíhání (jakkoliv v konkrétním případě nedůvodné) podstatně negativně zasahuje do osobního života a představuje závažnou psychickou zátěž, nadto jsme v průběhu obhajoby museli advokátovi uhradit ne zcela zanedbatelnou částku za jeho právní služby, čímž na našem majetku vznikla škoda (tyto prostředky bychom nebýt trestního stíhání nemuseli vynaložit). Celá věc se ještě komplikuje v okamžiku, kdy jsme před rozhodnutím o zastavení trestního stíhání či o zproštění obžalovaného pobývali ve vazbě či dokonce ve výkonu trestu. Za tyto zásahy veřejné moci do naší osobní sféry stát odpovídá. Tento článek by měl přiblížit způsob, jakým je možné náhradu škody způsobenou trestním stíháním od státu požadovat a jaký je postup.

Povinnost státu poskytnout náhradu škody, jež způsobil svým jednáním skrze orgány činné v trestním řízení, je zakotvena v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že „Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.“ Náhrada škody se v daném případě posuzuje podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Osobu, která má nárok na náhradu škody, budeme dále označovat jako poškozeného. Zde je nutné doplnit, že se podle zákona poskytuje – bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda –  též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Jednak se tedy odškodňuje škoda spočívající v prostředcích vynaložených na hájení práva a dále i samotný zásah do osobnostní sféry postiženého.

Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatnit pouze tehdy, pokud rozhodnutí bylo příslušným orgánem zrušeno či změněno, a to za podmínky, že poškozený jako účastník řízení využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje. Tento princip vychází z obecné právní zásady prevence, neboť vylučuje odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený nevyužil dostupných právních prostředků k odvrácení hrozící škody. Pokud tedy přijde usnesení o zahájení trestního stíhání, je třeba podat stížnost (to do tří dnů od oznámení usnesení). Pokud již soud rozhodne rozsudkem, je třeba proti rozsudku podat odvolání (do osmi dnů od doručení opisu rozsudku), proti rozsudku odvolacího soudu poté dovolání (do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje).

Zde pouze upozorňujeme, že podle judikatury Ústavního soudu je třeba podmínku vyčerpání všech opravných prostředků – a zejména stížnosti proti zahájení trestního stíhání, o níž víme, že ve velké většině případů nemá žádný efekt (není přezkoumávána soudem a samotná lhůta pro její podání je velmi krátká, v podstatě vylučující nějakou zásadnější argumentaci) – posuzovat případ od případu opačně, tedy tak, že poškozenému náleží nárok na náhradu škody, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by tu (v konkrétním případě) byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody.

V případě, kdy byla na poškozeném vykonána vazba, výkon trestu odnětí svobody či ochranné opatření, vzniká za stejných podmínek, jako bylo popsáno výše, bylo-li tedy trestní stíhání zastaveno, byl-li nakonec poškozený shledán nevinným či byl-li mu nakonec uložen mírnější trest.

Existují ovšem i výjimky –  právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, kdo byl zproštěn obžaloby, nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, anebo že trestný čin byl amnestován. Právo na náhradu škody dále nemá ten, proti komu bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno, či pokud výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání. Judikatura dále dovodila, že nárok nevznikne ani v tom případě, kdy je trestní stíhání zastaveno, protože je trestný čin promlčen.

Kritéria pro učení výše zadostiučinění jsou následující. Předně je třeba vypočítat odměnu advokáta, tedy konkrétní škodu na majetku poškozeného, která se nahrazuje vždy v penězích a ve výši, ve které byly právní služby účelně vynaložené na obranu práv poškozeného. Následně se vypočítává nemajetková újma (která se též odškodňuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující – což bývá pravidlem) přičemž kritéria pro posouzení této újmy jsou v zásadě tři, a to zejména délka trestního řízení (čím delší, tím vyšší zásah – přičemž soudy se již částečně ustálily na názoru, že jeden rok trestního stíhání lze vyjádřit částkou cca 20.000,- Kč), závažnost trestného činu a složitost řízení (obvinění z vraždy je samozřejmě podstatně závažnější než obvinění z poškození cizí věci) a dopad trestního stíhání do osobního života (takové stíhání může např. způsobit úplný rozpad rodinných vztahů; pokud je po dobu stíhání poškozený ve vazbě, je dopad do jeho života též samozřejmě podstatně závažnější). Jako další kritérium lze ještě zmínit postup orgánů činných v trestním řízení během řízení a jednání poškozeného v řízení. Ústavní soud již dříve uzavřel, že soud má „odpovědně přihlédnout ke všem nepříznivým následkům, vyvolaným takovým trestním řízením a zvážit veškeré negativní dopady, dotýkající se zejména osobnostní integrity konkrétního poškozeného. Soud pak s ohledem na vždy jedinečné skutkové okolnosti takového individuálního případu určí výši finanční náhrady; pracuje zde vlastně s obecným právním principem přiměřenosti a posuzuje věc zejména v intencích životního postavení poškozeného před a po zásahu chybujících orgánů veřejné moci.“

Žádost se podává u Ministerstva spravedlnosti, a to do tří let od doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí, přičemž Ministerstvo může nárok přiznat, pokud jej považuje za nesporný. Žádost je třeba doložit všemi možnými potvrzeními – např. fakturami za právní služby, cestovními doklady, výpočtem ušlé mzdy a pečlivým odůvodněním požadované výše nemajetkové újmy.  Uplatnění nároku na náhradu škody u Ministerstva spravedlnosti je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu v občanskoprávním řízení, kterého se může takto poškozený domáhat, pokud do 6 měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok Ministerstvem spravedlnosti plně uspokojen. Zde je jen zajímavé podotknout, že z šetření Veřejného ochránce práv vyplývá, že ústřední správní úřady v obecné rovině na žádosti stěžovatelů nereagují (Ministerstvo spravedlnosti představuje v tomto ohledu dle ombudsmana výjimku), neodpovídají (resp. pouze negativně) a své závěry neodůvodňují. V některých případech dokonce odkazují na absolutní nemožnost dobrovolného plnění s odkazem na zákon č. 219/2000 Sb. nebo na nedostatek finančních prostředků ve svých rozpočtových kapitolách. Řada případů tak nakonec bohužel skončí před soudem.

Na závěr doplníme, že trestní stíhání může mít zcela zásadní dopady do podnikání poškozeného. Může jít např. o zabavení akcií v trestním řízení, které povede k nemožnosti vykonávat akcionářská práva, což může vést k nedostatku usnášeníschopnosti valné hromady i odklonu obchodních partnerů. Škoda pak může vzniknout jako rozdíl v hodnotě akcí před zahájením trestního stíhání a po jeho zahájení (dodejme jen, že obdobný případ řešil na úrovni ústavního práva Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1680/13, kde konstatoval, že takový výpočet škody jsou obecné soudy povinny zkoumat). V takových případech se může nárok na náhradu škody vyšplhat až do stovek milionů korun.

Mgr. Štěpán Chejn

Plavec & Partners, advokátní kancelář s.r.o.