Blog

Nový občanský zákoník přišel s přelomovou právní úpravou odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, kdy zrušil tabulkové bodové hodnocení a zakotvil zásadu, že vytrpěná bolest se má posuzovat individuálně případ od případu. Nová úprava byla vítána s velkým očekáváním, jak se praxe k nové výzvě postaví. Nyní to již vypadá, že duch zákona bude opět ustupovat uživatelsky příjemnějším tabulkovým metodám.

V návaznosti na nedávno vydané nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, které nabylo účinnosti dne 26. 10. 2015 tak po více než 21 měsících konečně definitivně nahradilo zrušenou tzv. odškodňovací vyhlášku, resp. vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů, na základě které bylo obecně prováděno hodnocení vytrpěné újmy na zdraví, a která byla od účinnosti nového občanského zákoníku od 1. 1. 2014 oficiálně zrušena, si dovolím drobnou úvahu o problematice odškodňování újmy na zdraví.

Zatímco v minulosti zákonodárce obecně vycházel víceméně z teze, že všichni lidé jsou si rovni, tedy i prožívání bolesti může být pojato určitým univerzálním způsobem, objektivně, neboť nebyla skutečná vůle, aby se přihlíželo ke konkrétním aspektům daného poškození zdraví u konkrétního jedince. Takový postup by totiž vedl k daleko větší náročnosti, avšak cílem snad bylo co největší ulehčení, a proto byly vytvořeny poměrně striktní tabulky, což v případě bolesti reálně vypadalo tak, že co traumatická diagnóza, to příslušný předem stanovený počet bodů. Principiálně se jednalo o hodnocení bolesti na základě etiologického přístupu, tedy hodnocení bolesti podle její příčiny objektivním pohledem.

Hodnocení bolesti na základě etiologického principu však vykazuje zásadní nedostatky. Tímto hlavním nedostatkem je především skutečnost, že tento princip zcela opomíjí základní znak bolesti, kterým je subjektivita. Dle definice Světové zdravotnické organizace (WHO) přitom „Bolest je nepříjemná senzorická a emocionální zkušenost spojená s akutním anebo potenciálním poškozením tkání anebo je popisovaná výrazy takového poškození. Bolest je vždy subjektivní.“. Subjektivní pojetí a skutečné zohlednění fyzického i psychického aspektu bolesti, to jsou hlavní výtky, které již v minulosti byly etiologickému principu hodnocení bolesti opakovaně vyčítány.

Ostatně reakcí na tento stav byla úprava v novém občanském zákoníku, kdy ustanovení § 2958 již výslovně říká, že „Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy. […]“, přičemž „Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“. Důvodová zpráva k předmětnému ustanovení rovněž uvádí, že je nutno vycházet ze subjektivního prožívání, a že jakákoliv existence hodnotících tabulek nerespektujících nic jiného než objektivní aspekty konkrétní újmy na zdraví je nežádoucí, neboť lidský život je variabilní, každý vnímá vnější i vnitřní podněty jiným způsobem a proto by odškodnění bolesti mělo tento subjektivní prvek respektovat.

Myšlenka to tedy z mého pohledu byla krásná a velmi nadějná, leč v praxi bohužel velmi brzy zhacena. Velmi záhy se totiž začaly objevovat názory, že příliš vágní formulace je pro praxi škodlivá a povede k právní nejistotě. V důsledku toho začala vznikat soukromá iniciativa části odborné veřejnosti, která vyústila publikací Metodiky o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, jejíž používání Nejvyšší soud nejprve doporučil, za tlaku vnější i vnitřní kritiky později přehodnotil své stanovisko a Metodiku pouze oficiálně „vzal na vědomí“.

Tím se v podstatě dostáváme k jádru celého problému a reálného středu dvou různých a naprosto protichůdných ideologií. Zatímco zákon jasně říká, že odškodnění má plně vyvážit vytrpěné bolesti při újmě na zdraví, tedy má zohlednit subjektivní aspekty, Metodika nadále striktně vychází z objektivního etiologického principu odškodnění a subjektivní aspekty bolesti vůbec nezohledňuje. Drobné navýšení odškodnění za případné komplikace a náročnost léčby, kdy se rozlišuje stupeň 1 až 4, kdy 1 je bez komplikací, 4 s velmi závažnými komplikacemi, totiž nelze považovat za dostačující, neboť stále jsou hodnoceny jen objektivní kritéria. Kde se poděla snaha o subjektivitu? Zmizela, neboť by to asi bylo pro některé příliš náročné…

Při pohledu na již zmíněné čerstvé nařízení vlády k odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání si pak bohužel utvrdíme názor, že chybí jakákoli vůle, aby odškodnění za bolest skutečně dostatečně bralo zřetel i subjektivní prožívání konkrétního poškozeného jedince, neboť zde předložená tabulka odškodnění bolesti nápadně připomíná jak zrušenou odškodňovací vyhlášku, tak Metodiku. Jediným výrazným rozdílem oproti minulosti je tak pouze zvýšení sazby za 1 bod na dvojnásobek. Ačkoliv je navýšení bodové hodnoty, dle mého názoru, krok správným směrem, nelze jej považovat za dostatečný.

Úskalím totiž nadále zůstává skutečnost, že ne všechny typy újmy na zdraví totiž ve skutečnosti bývají odškodněny. Jak Metodika, tak nařízení vlády při odškodnění bolesti počítá pouze s odškodněním traumatických diagnóz, resp. rovněž nemoci z povolání, které jsou zařazeny na seznamu nemocí z povolání. Zatímco v případě pracovních úrazů je možno odškodnění pouze traumatických diagnóz, neboli úrazových stavů, považovat ještě určitým způsobem za relativně adekvátní a svým způsobem logické, když podmínkou nároku na odškodnění je právě úrazový děj, v případě obecně způsobené újmy na zdraví dle občanského zákoníku neexistuje žádný požadavek. Formulace, že „škůdce odčiní“ sice vede k tomu, že újma na zdraví musí být způsobena třetí osobou, avšak nejen úraz může být vyvolán třetí osobou. Z nějakého důvodu však na tuto skutečnost nebyl brán, aspoň v Metodice, zřetel. Avšak nevidím důvod, proč by měli poškození, kterým byla způsobena újma na zdraví, trpět, pokud jejich lékařem stanovená diagnóza nebude traumatického původu (tedy diagnózy počínající písmenem S a T).

Vzhledem ke skutečnosti, že ne každé poškození zdraví zanechává trvalé následky a způsobuje jedinci překážku tzv. lepší budoucnosti, mělo by tomu rovněž odpovídat i hodnocení a podmínky pro přiznání nároku na odškodnění za tzv. ztížení společenského uplatnění. Co se týká Metodiky, která konečně vychází z Mezinárodní klasifikace funkčních schopností a disability, byť z nepochopitelného důvodu podivně upravené, lze to považovat za krok správným směrem, neboť je zde potenciál, že skutečně dojde k individuálnímu a subjektivnímu zhodnocení trvalých následků u konkrétního jedince a poskytnutí odškodnění za to, jakým způsobem se změnily jeho životní příležitosti oproti stavu před poškozením zdraví.

Avšak vzhledem k předpokladu, že se rapidně sníží množství případů, kdy skutečně vznikne oproti minulosti nárok na odškodnění za tzv. ztížení společenského uplatnění, neboť skutečné trvalé následky nebudou dostatečně omezovat životní příležitosti, mělo by prioritně dojít k lepšímu systému nastavení odškodňování bolesti. Pokud tedy vůbec nějaký oficiální „systém“ by měl existovat.

Inspiraci lze najít například ve Francii v nomenklaruře Dintilhac, která vešla v obecnou známost a působí především silou své přesvědčivosti, přičemž nestanovuje žádné přesné kritéria pro stanovení výše náhrady, pouze přibližuje jednotlivé důsledky újmy na zdraví, za které má být poskytnuto odškodnění. Tedy aby byly pokud možno brány v potaz veškeré aspekty utrpěné újmy, s tím, že výčet jednotlivých vyjmenovaných nároků má být spíš jen inspirační a nikoliv definitivní výčet možných nároků. V souvislosti s tím, jak odškodňovat vytrpěné bolesti dle českého práva by mohla být inspirací zejména kapitola této nomenklatury k odškodnění nemajetkové újmy dočasného charakteru, tj. do ustálení zdravotního stavu. Výslovně jsou zde uvedeny tři kritéria: dočasné snížení funkční způsobilosti, vytrpěné bolesti a dočasná estetická újma. Už na první pohled je zřejmé, že hlavním kritériem je tedy subjektivní prožívání újmy na zdraví daného jedince. Každé z výše uvedených kritérií je dále ohodnoceno v závislosti na skutečných subjektivních i objektivních obtížích konkrétního případu, kdy je zejména zohledněna celková délka léčení, omezení možností volnočasových aktivit, dočasný vliv újmy na zdraví na celkové aspekty osobního života a omezení s tím spojená, intenzitu prožívaných bolestí po celou dobu léčení, ne pouze v akutní fázi, jako je tomu u nás, dále je brán zřetel na dočasnou neestetičnost a podobně. Na prvním místě je tedy subjektivní psychické prožívání újmy na zdraví konkrétním poškozeným jedincem, zároveň se však zohledňuje i konkrétní objektivní stav.

Ačkoliv ani výše uvedený systém nelze v žádném případě hodnotit jako perfektní, cílem bylo pouze poukázat, že může fungovat systém pouhých „vodítek k odškodňování“, bez toho, že by musely být pevně nastaveny částky odškodnění, že co určitá diagnóza, to konkrétní částka. Pokud je možné odškodnění trvalých následků a tedy snížení kvality života do budoucnosti navázat na průměrnou mzdu a určit určitý vrchní limit, ač tímto rozhodně nevyjadřuji souhlas s limitem cca 10 milionů korun českých za kompletní vyřazení ze všech složek života, proč nějaké podobné kritéria nezvolit rovněž pro posuzování odškodnění za bolest, resp. za bolest v širším slova smyslu, čímž by i v České republice mohlo konečně dojít k důstojnému odškodňování bolesti a zohlednění individuality jednotlivce.

Mgr. Barbora Moravcová

Plavec & Partners, advokátní kancelář s.r.o.