Uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy
Přestože ze zákona tuto skutečnost přímo nevyčteme, i uplatnění námitky promlčení může být za určitých okolností soudem odmítnuto a dlužník tak ke svému údivu bude muset plnit na promlčený dluh.
Promlčení je tradiční právní institut, který slouží k tomu, aby přiměl věřitele vymáhat své pohledávky včas, a dlužníkovi přináší určitou jistotu, v tom smyslu, že věřitel nebude oprávněn vymáhat svou pohledávku po uplynutí neomezeně dlouhé doby v budoucnu. Pokud uplyne promlčecí doba stanovená zákonem, dlužník již není povinen věřiteli plnit. K promlčení soud nepřihlíží z úřední povinnosti, ale jen tehdy, vznese-li námitku promlčení sám dlužník. Závazek dlužníka ovšem i po uplynutí promlčecí doby nadále trvá ve formě tzv. naturální obligace; to znamená, že věřitel se sice za předpokladu, že dlužník uplatní námitku promlčení, nemůže svého práva úspěšně domoci soudní cestou, ale pokud dlužník přesto dluh splní (například proto, že o promlčení nevěděl), nemůže již po věřiteli požadovat vrácení toho, co plnil.
Je však důležité podotknout, že i když to ze zákonné úpravy přímo nevyplývá, je i vznesení námitky promlčení omezeno obecnými principy, na nichž stojí občanský zákoník a demokratický právní řád vůbec. Občanský zákoník stanoví, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu, přičemž soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům. Ústavní soud již v minulosti judikoval, že jestliže podle občanského zákoníku výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, toto ustanovení pak dle názoru Ústavního soudu samozřejmě platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení. Zmíněný judikát se sice týkal již derogovaného občanského zákoníku z roku 1964, závěry Ústavního soudu se však nepochybně uplatní i za účinnosti současného občanského zákoníku, neboť nová právní úprava požadavek souladu právního jednání s dobrými mravy ještě více akcentuje.
K tomuto tématu se ve své rozhodovací činnosti vyjádřil i Nejvyšší soud a uzavřel, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Z citované judikatury tak vyplývá, že vznesení námitky promlčení je v zásadě v souladu s dobrými mravy, avšak výjimečně mohou nastat situace, kdy v konkrétním případě budou stát okolnosti tak, že soud námitku promlčení pro rozpor s dobrými mravy nepřipustí a dlužník bude muset plnit i na promlčený dluh. Hodnocení souladu konkrétního jednání s dobrými mravy je velice náročné, neboť pojem dobrých mravů je neurčitým právním pojmem, jehož obsah je vždy nutno citlivě vykládat s ohledem na konkrétní okolnosti. Přesto však v mnohých případech může možnost soudu nepřipustit námitku promlčení pro rozpor s dobrými mravy znamenat jedinou naději účastníka řízení na to, že se domůže plnění, které mu po právu náleží.
Mgr. Daniel Novopacký
